Můj příběh

Když jsem byla malá, jezdila jsem na kole, nesnášela kopce, ráda chodila ven, běhala, skákala a dováděla, ale nikdy jsem nedělala žádný sport. Hrála jsem na flétnu a chodila na dramatický kroužek. 

Když moji rodiče odešli na onen svět, bylo mi čtrnáct let. Od té doby jsem si pokládala otázku, proč tady stále jsem. Trvalo mi to přes deset let, než jsem si tuhle otázku vyjasnila. 

Mezitím jsem byla tanečnice, fitnesska, specialistka na břišní pekáč buchet, milovala jsem ten pocit po cvičení. Na svoje dvacáté šesté narozeniny jsem se zranila. Disfunkční zadní vaz v koleni mě zastavil na skoro tři měsíce. Před zraněním jsem byla na svém fyzickém vrcholu. Měla jsem nejlepší postavu, byla jsem hbitá a dokázala bych vše. Živila jsem se trénováním. Ale moje psychické rozpoložení na tom bylo hůř než moje koleno. Najednou jsem potřebovala pomoct, a nemohla jsem se začít cítit lépe, po chvilce cvičení. Tehdy, jsem zažila setkání s jógou. Do té doby pro mě byla nudná a moc pomalá.

Když jsem tenkrát slyšela lektorku vést relaxaci, najednou jsem měla pocit, že všechno do sebe zapadá. Všechny události mého dosavadního života se spojili v jeden celek a začalo to dávat smyls.

A tehdy jsem se zamilovala. 

Když jsem si dělala kurz jógy pro lektory, bylo to náročné, ale cítila jsem, že jsem na správném místě. Jóga mi dávala ucelený návod pro můj nový život. Už mě totiž nebavilo žít v roli oběti, která dělá to, co chtějí ostatní a svoje potřeby vždy upozadí. Chtěla jsem se změnit, a tohle byla možnost.

Nastoupila jsem tak na cestu sebepoznání, přijala koncept jógové filozofie a rozhodla se žít svůj sen. Dokázala jsem díky józe překonat fyzická omezení v rámci zranění, která mi dávají hranice. Ale také psychické a mentální omezení jako jsou deprese, úzkosti, nechuť žít život, sebepoškozování, nebo nenávist k vlastnímu tělu. 

Už teď vím, že má práce nekončí, ale právě začíná a mám co dělat minimálně do konce tohoto života.