Úvaha o terapiích, novodobých léčitelích a pracovnících světla..
Nejspíše moje vlastní bublina mě vede k úvahám o tom, jak je člověk křehký a zranitelný, neboť trendy říkají běž vpřed, vyrovnej se s minulostí, buď jiný, neopakuj generační chyby, předej svým potomkům to nejlepší a hlavně jim nezpůsobuj trauma. Jsme pod tlakem, společnost se mění. Jak s tím pracovat, když poptávka po zdokonalování sebe sama tak roste, a těch co slibují pomoc je tolik, že nevíte komu věřit, a tak se otevíráte všemu co přichází, nebo získáváte doporučení od přátel či kolegyň, kterým průvodce pomohl – ale Vám nemusí.. Je tohle vůbec správná cesta?
Dnešní doba je opravdu zvláštní v tom smyslu, jak je populární mluvit o tom, jak se cítím, jaké jsou moje vnitřní myšlenkové pochody a jak nejlépe uchopit svůj život tím, že se nechám doslova rozervat několikrát ročně na tisíc kousků. Přitom to není zase tak dávno, kdy se všechno prožívalo za zavřenými dveřmi, nikoho nezajímalo, co si kdo myslí a jak se cítí, a pokud jste byli jen trochu citlivější, hned jste byli odsouzeni za podivíny a doktorka o vás potají rodičům řekla, že jste tak trochu labilní.
Dnes je podivínství oslavováno, čím divněji člověk vypadá a mluví, tím je populárnější. Pravdou je, že jsme v období přerodu, a vždy, když dochází k takhle velkým změnám, je to rušné a chaotické. Neustále se vyvíjí další a další terapeutické metody, neustále se objevují nové praktiky, novodobí léčitelé, šamani a vykladači budoucnosti.
Obchoduje se s naší křehkou důvěrou, když se někdo dotkne jen trochu našeho srdce – a že oni se dotknout umějí. Právě v tomto je jejich mistrovství. Jenomže ve skutečnosti je to celé jen iluze a egoismus. Tito lidé, kteří se staví do rolí průvodců a ezoterických manažerů, kteří obchodují na poli emocí, hrají další špinavou hru, kde se bruslí na velmi tenkém ledě a v sázce je naše křehká psychika.
Znáte to, prožíváte ve svém životě už po několikáté zklamání – zase mi nezavolal, opustil mě, zase mě někdo napadl nebo seřval na dvě doby, zase na mě byl někdo nepříjemný, zase mi závidějí, už týden pláču a nemůžu se z toho sebrat. Něčím si právě procházím, je to tak silné. Aha, za týden bude úplněk, tak proto je mi tak zle. Zajdu si na terapii, to mi určitě pomůže. Byla jsem už na třetí terapii během posledních dvou měsíců a pořád jsem hrozně smutná, nemůžu se z toho dostat, nechce se mi z postele, nechce se mi do práce, zase tam na mě číhají kolegové s těmi jejich uštěpačnými poznámkami.
Na poslední terapii jsem se dostala tak hluboko, rozrýpala jsem svůj zážitek z dětství, kdy mě šikanovali ve škole, nikdo mě neměl rád, a došli jsme až do minulého a předminulého života, odkud si to nesu. To musím teď vyřešit, ale tolik to bolí. A tohle vše je přitom tak zbytečné, tolik nás to odvádí od přítomnosti.
Pojem terapie je pro nás zkratka. Záměr je většinou takový – tohle mě v mém životě nebaví, proč se to stále děje, už to nechci, chci to změnit. A jdu na terapii, kde mi terapeut pomůže nahlédnout do situace, kde to všechno začalo, a já mám šanci to vidět, prožít v minulosti, pochopit to a vyřešit to a žít lépe. Jenomže když jdeme zkratkou, většinou je ta cesta nepohodlnější. Nic instantního v tomhle ohledu nefunguje moc dobře. Jakmile se snažíme si něco zlehčit, dostaneme pak kopanec. Ve skutečnosti, kdybychom pracovali sami se sebou, tak se dostaneme jen tam, kam nám naše vědomí dovolí vstoupit – dovolíme si jen to, co jsme v tu chvíli připraveni ,,vidět“.
Stimulace zvenčí jsou cesty za naše hranice – bylinky, drogy, šamani, léčitelé, terapie – to všechno je pozvánka za naše hranice, a ne vždy je to to, co zrovna potřebujeme. Cesta za zvyšováním vědomí, zlepšením kvality života nebo osobnostního rozvoje je každodenní práce sám se sebou. Bez toho to nejde. Tu největší práci musíme zvládnout my sami. Všechny stimulace zvenčí můžeme do svého života pozvat, ale ve chvíli, kdy jsme na to připraveni. Nemůžeme jít na další terapii, abychom léčili bolístky z předešlé terapie.
Terapie a všechny ostatní stimulanty fungují na principu rozebrání – doslova nás to rozbije na tisíce nebo miliony kousků, podle toho, jak hluboko jdeme, jako puzzle, abychom se pak mohli složit zase zpátky. Jde o obrovský zásah do nás. A proto bychom měli být obezřetní, koho nebo co do svého pole působnosti pouštíme.
Dnes je takových lidí strašně moc, je moc možností a příležitostí – a ne všechny potřebujeme zažít. Je to jako když stojí malé dítě v supermarketu před regálem se sladkostmi – kdyby si koupilo všechny a všechny snědlo, taky mu nebude moc dobře.
Je také velmi důležité dávat pozor na lidi, které si pro společnou cestu léčení duše vybíráme. Spousta z nich jsou dobří, oni to i myslí dobře, chtějí pomáhat, věří, že jsou na správné cestě a dělají záslužnou práci – ale vždycky ty nejhorší situace a události vznikaly, když někdo něco dělal s dobrým úmyslem. To je potřeba brát v potaz.
Ve chvíli, kdy se otevíráme druhému a vidíme v něm pomocníka na své cestě, jsme hodně zranitelní. Je to naše bolest a naše utrpení a chceme z toho ven. Ta vidina lepšího je tak velmi lákavá, že zapomeneme dávat pozor a může nám leccos uniknout. Jen náznak našeho těla, které se brání – tramvaj, která nám ujede, telefon, který se vybije. Neustále se ptejme sebe – je tohle správná cesta, právě pro mě?
Ano, v první řadě bychom totiž měli narovnat vztah samy se sebou. Ten hlas v nás, který nám do všeho kecá nebo všechno kriticky komentuje, je stvořený z našeho okolí – našimi rodiči, učiteli, kamarády i nekamarády. Můžeme ho ale změnit na přívětivější hlas. Na hlas, který nás neodsuzuje, může být třeba lehce kritický, ale nikdy nás nesoudí ani nám neubližuje, například – „ano holčičko, tohle se ti moc nepovedlo, nooo nevadí, příště to bude lepší, poučím se z toho a příště chci mít možnost rozhodnout se jinak.“
Jestli narovnáme vztah samy se sebou, snadněji se pak budeme v životě pohybovat a porozumíme tak spoustě událostem. Můžeme pak začít komunikovat i se svým tělem. Naše tělo je velmi moudré, je to dokonalý systém, zvládá tolik úkonů, které si ani neuvědomujeme – je to inteligence sama. Proč ho tedy nezapojit do rozhodovacího procesu – co tělo, chce se ti tam? Jasně, pokud s ním nikdy nehovoříme, bude to chvilku trvat, než se rozmluví, ale až se to stane, vaše vědomí se rozšíří.
A dalším krokem bude vnímání energie. Všechno na této planetě, včetně nás, má energetické tělo a vlastní energii. Proto když někam přijdeme, tak se můžeme cítit dobře nebo špatně. Proto se s některými lidmi cítíme plní energie a s dalšími bychom museli vypít alespoň tři kávy, abychom je mohli dál poslouchat. Není to šarlatánství – spíše je pošetilé, že i v dnešní době toto popíráme. Náš rozum nám narostl tak, a stal se tak moc dominantní, že pokud to nejde uchopit rozumem, neuchopíme to vůbec a celou existenci popřeme. Je to ale správná cesta? Nestaly se náhodou ty největší vynálezy a díla tehdy, když jsme upustili od hranic rozumu?
Ve skutečnosti jsou země, kde se tento fakt uznává a je brán v potaz i ve velmi důležitých a rozhodujících krocích – například i řízení země. Naše energetické tělo je velké a velmi snadno nasává všechno, co se okolo nás děje – negativní myšlenky, emoce, špatné pohledy, nepřející slova. Nemusí to být od druhého vždy záměrné – můžete se ho svou pozitivitou nebo tím, že se vám v něčem zrovna daří, hodně dotknout. Třeba mu tím taky připomenete něco nebo někoho z minulosti – a je rozpoutáno. Chraňte proto své energetické tělo. Vnímejte ho, čistěte ho – myšlenkou, vodou, ohněm, propojováním se zemí. Nesdílejte a neříkejte důležitá rozhodnutí nebo vaše tajné sny a přání ostatním. Chraňte si je před cizí energií. Vnímejte energie míst, kam vkročíte, a lidí, které navštěvujete nebo potkáváte. Jak se vedle nich cítíte?
Víte, že ve skutečnosti my samy máme moc léčení? Každý ji má. Nejsou to vyvolení, ti, co pracují jako léčitelé nebo si říkají šamani a snaží se pomáhat. Tihle lidé ve skutečnosti pomáhají hlavně sobě – čím více klientů mají, tím větší možnost mají léčit sami sebe. A taky získávají velkou moc. Skrze vaše příběhy a bolístky. Ale i my máme tuhle schopnost. Stačí jen tomu uvěřit – věřím, že mám moc.
Každý z nás má trochu jiné nadání – někdo víc rozumí bylinkám, někdo má léčivý hlas a někdo sílu v rukách. Skuteční vědomí lidé a šamani o sobě jen velmi málo mluví a musíte být opravdu připraveni na to, aby do vašeho pole mohli přijít.
Věřím, že má slova se vás dotkla tam, kde měla, a že jste si z této úvahy odnesli jen to dobré. Nikoho nechci osočovat ani urážet. Jedná se o pouhou myšlenkovou úvahu a mou vlastní subjektivní pravdu. Zkrátka si myslím, že by bylo lepší lidi učit, jak si mohou pomoci sami. Otevírat jim a rozšiřovat vědomí, a dávat jim důvěru a sebevědomí ve vlastní způsob uzdravování a vlastní tělo.
Moc Vám děkuji, pokud jste dočetli až sem.
S láskou a vděčností, Monika.