Mezi egem a obláčkem

Úvaha o duchovním rozvoji..

Když duchovní cesta začíná v úplně jiném světě

Občas se pozastavuji a uvažuji nad duchovním rozvojem – z pohledu dívky, co se narodila zde a byla vychována zde, a přitom čte knihy a čerpá moudra od lidí mé zemi tak vzdálené. Mají úplně jinou náboženskou výchovu, jiný přístup k životu a jsou tak moc odlišní od toho našeho světa, a i přesto si sem tyto názory a principy razí cestu.

Duchovno po západním způsobu

U nás, v tomto západním světě, si dokážeme klást cíle a nároky, spočítat počet chybných a správných cest k duchovnímu rozvoji. Jsme svým způsobem zvláštní – jak dokážeme klást urputnost a výkon tam, kde bychom se těchto vlastností měli spíše vzdávat. Ale čím bychom byli, kdybychom se jich vzdali?

V oceánu emocí

Když procházím rozvojem a zvyšuji své vědomí, koupu se v oceánu štěstí, lásky a vděčnosti. No ano, jistě. Ale ostatních devadesát pět procent svého života se spíše potýkám s neutišitelnou myslí, emocemi strachu, nenávisti, zášti, leností, nerozhodností, smutkem a prověřováním toho, zda ke mně mluví ego, nebo intuice.

„To na sobě málo pracuješ. Nejseš dost osvícená. Já zášť nikdy nepociťuju, všem to přeju.“
„Nemůžeš přemýšlet, že bys přece mohla být osvícená, to se stává jen těm vyvoleným, takový lidi mezi námi běžně nechodí.“

Nejsem osvícená – a co jako?

No, nejsem osvícená, máš pravdu. Kdybych byla, asi bych tu nebyla. I Buddha při osvícení opustil svou fyzickou schránku a odešel na věčnost bytí kamsi.
Na druhou stranu – nemůžeme přemýšlet o tom, že to je nedostupné, když to přece chceme. Když si budeme myslet, že toho nejsme schopní, jak bychom toho nakonec mohli docílit?

Myslím si, že je dobré připustit si to, že ta možnost tu je i pro nás. Nikdy nevíme, jestli to přijde teď, nebo na sklonku života, nebo až se narodíme po stopadesátý.

Buď hodná. A mlč.

„Ano, skrývej to, co se nehodí. Neukazuj své negativní emoce. Neprojevuj se takhle, buď hodná a hlavně usměvavá a milá.“
Všem princeznám v pohádkách se říká: „Buď laskavá a prospěšná. Nevzdouvej se, když s něčím nesouhlasíš. Skrývej emoce a nech si to pro sebe. Přetvařuj se. Jsi žena, dokážeš to transformovat v sobě.“

Vědomí toho, co právě prožívám

Vědomí si toho, co prožívám právě teď, je cesta k tomu, jak se vypořádávám se svými nechtěnými vlastnostmi.
Můžu popírat, že necítím zášť. Můžu tvrdit, že jsem porazila své ego a už nade mnou nemá moc. Ale kým bych byla, kdybych to udělala?

Byla bych lepší člověk než můj soused, který ráno vstane a pracuje až do setmění, aby dokončil stavbu domu pro svou rodinu?
Není trochu pokrytecký hrát si na vyspělou, duchovně vyzrálou, ale přitom sedět doma a trápit se, a nic neudělat se svým nespokojením v životě?

Devadesát pět procent hnusu

Intuice říká: Jdeš správnou cestou. Jdi a přiznej si to.
Kdybych měla popsat svou cestu za duchovním rozvojem, řekla bych, že je to devadesát pět procent hnusu a všeho, co nechci. Ale musím se tomu podívat přímo do očí a říct: ano, jsi součástí mě – a já tě beru s tím vším, abych se mohla dostat k těm pěti procentům vznášení se na obláčku lehkosti bytí.

Jenomže kdo tohle zkousne?
Pravdou je, že to nemusíš nikomu říkat. Důležitý je přiznat to sama sobě.

O egu s láskou… nebo ne?

Říká se: nasyť svoje ego, aby se válelo blahem. Ale jak ho pak můžeš vykopnout, když ti naroste tak, že s ním už ani nehneš?
Neříká náhodou ego: „Nasyť svoje ego“?

Proč se teda tibetští mniši neprohánějí v Maserati?
Proč lidi, co jim z kapes čouhají bankovky, nerozdávají s láskou a soucitem bezdomovcům?

„Protože oni si za to ti bezdomovci můžou sami.“
„Proč bych jim dával peníze, ať se vykoupe a jde makat, vždyť má ruce i nohy.“
„Já přispívám každý rok na nemocné děti stejný počet peněz, jako mám lajků u tohodle příspěvku – pošli to dál, ať jich je ještě víc, ať můžu rozdat víc.“

Ego není nepřítel

Miluju své ego. Ego je tady se mnou. Je dobré. Patří ke mně.
Jo, jasně. Ego ke mně patří. Vytvořila jsem ho sama, když jsem načítala svoje okolí a jejich reakce a očekávání.

Rozhodně ho nemiluju, ale ani nenávidím. Prostě ho jen beru, že je tady se mnou, a snažím se ho rozpoznat co nejdřív to jde, aby nezasahovalo do toho, do čeho nechci.
To, jestli teď zrovna své ego miluješ, nebo nenávidíš, je proces a cesta poznávání a seznamování se s ním.
Další úroveň je, že už o něm prostě víš, a dokážeš ho rychle rozpoznat.

Intuice mlčí?

„No víš, to přece cítíš. To tě vede tvůj vnitřní hlas, tvoje intuice. Co ti teď říká?“
No nic. Právě teď docela a jednoduše mlčí.

Jenže ona nemlčí – to je iluze. Vždy se nějak projeví.
Záleží, co jsi za osobnost. Jestli reaguješ na podněty zvenčí, nebo si je vytváříš sám. Nebo si oblékneš dlouhé šaty, zapálíš svíčku, spálíš svazek bílé šalvěje a uvaříš si k tomu kakao.

Nejvíc poznat sebe

Asi nejdůležitější na tom všem je se prostě a jednoduše co nejvíce poznat.
Proto s věkem člověk moudří – protože už si prostě párkrát něčím podobným prošel a teď už ví.

Když jsem dostatečně vnímavá a pořádně rozpoznávám samu sebe v interakci s událostmi, kterými procházím, dokážu se poučit a ledacos změnit.

Nevíš, kde jsi? Skvělý začátek.

Že pořád nemáš jasno a cítíš se ztraceně?
Tak jsi na správné cestě.
Jak by ses mohla najít, když se neztratíš?

Život v mém pojetí

Prostě běž. Máš na to celý tenhle život. A když ti to nevyjde, tak se budeš snažit zase dál v tom dalším.
Jednou to přijde.

A tak jdu. Jdu si tou cestou. Často se ztratím, často chybuji, občas se mi něco povede.
Snažím se být užitečná, snažím se být laskavá a mít soucit s ostatními, ať už se chovají jakkoliv, ať už je to jakkoliv těžké.
Snažím se vytvářet si dobrou karmu, snažím se co nejvíce učit, a přitom na učení nelpět.
Snažím se – a občas taky vybuchnu a chci se na všechno vykašlat. Ale i to k tomu patří. Pořád jsem člověk. A tak se uzemním, uklidním – a jdu se pak zase pokoušet dál.
Říkám tomu: život v mém pojetí.
Skládám si manuál sama na sebe.

Vděčnost za jednoduchost

Nakonec jsem došla do bodu, kdy vidím krásu v těch nejjednodušších věcech.
Když vidím zapadat slunce, když mi vzejdou zasazená semínka, když vidím, jak si psi hrají.
Uvnitř mě je pak takový zvláštní klid a naplnění.
Nejraději ze všeho jsem v této bublině, kterou jsem si sama zvolila.

Nechci být součástí křiku

Vím o světě tam venku, plném frustrovaných lidí, co křičí na ostatní, aby si kompenzovali svou nespokojenost.
Jenomže já nechci být tohoto součástí. Nepotřebuji to.
Vím o tom, že jsem příliš citlivá, příliš emotivní a příliš iritující tyhle nespokojené lidi – byť jen svou přítomností, tónem hlasu nebo tím, co vyzařuji.

Když víš, kdo jsi

A tak o tom je podle mě ten rozvoj.
Když víš, kdo jsi, můžeš si zvolit svou cestu.

Nemusí být pohodlná pro naše okolí.
Často nás nechápou a jsou překvapeni našimi volbami, které jim nedávají smysl.
Ale naše rozhodnutí by měla dávat smysl hlavně nám samotným – protože my nejlépe víme, co je pro nás dobré. Když se známe. Anebo se skrze tuto zkušenost poznáme zase o trochu lépe.

Jak se na to díváš?

Cokoliv může být čímkoliv – záleží na tom, jak se na to chci dívat a jaký postoj k tomu chci zaujmout.
Může být situace nesnesitelná a zdrcující. Může být tím, že přichází něco rozbít, nebo mi něco ukázat, nebo mě má nasměrovat někam.
Vše může být dar nebo destrukce – záleží na tom, jak to chceme vidět my.

Teď už tohle pro mě nejsou prázdná slova – rozumím tomu skrze svoje vlastní prožitky.

Flow

Cesta osobního nebo duchovního rozvoje je rozhodně drsná.
Jenomže postupně tě ta cesta zbavuje zbytečností – a ty jsi stále lehčí a máš v sobě více uklizeno. A je ti tak nějak líp, i když se zrovna okolo děje třeba něco divnýho, o co ani moc nestojíš.

Je taky dobrý si nějakou cestu a postoj zvolit.
Občas se totiž stane, že dojdeš do bodu, kdy je pro tebe všechno možné.
Najednou vidíš desítky možností a dveří – a ty najednou nevíš, které otevřít dřív.

Mít rodinu, podnikat, zahradničit, studovat tři nebo čtyři školy, mít další zvíře, cestovat a být svobodná.
A ztrácíš se. Frustrace, nerozhodnost – a jedeš. Jsi v tom zase.

Moje cesta je jen moje

A opět se uzemňuji a klidním se. Zjišťuji, co jsem za osobnost a co z toho je se mnou nejvíc v souladu.
Možná, že někdo zvládne mít deset projektů.
Jsem to ale já?
Možná že tohle bych strašně chtěla – ale nejsem ochotná se proto něčeho vzdát.

A postupně dojdeš do bodu, kdy víš, kdo jsi a co máš dělat.
To je ta flow.

Každý má svou cestu

Ne všechno, co vidím, musím zažít a mít taky. Každý má svou cestu.
Někdo potřebuje odjet na druhý konec planety, aby přišel na to, na co ty přijdeš při pobytu ve tmě – a tvoje kámoška na to přijde, když si zlomí nohu a tři měsíce stráví doma sama se sebou.

Naslouchám tomu, kam mě srdce táhne, jaká slova se mě dotýkají a jaké zážitky mě volají.
Ale nelpím už. Jsem ochotná to pouštět, nechávám to plynout.
Jestli je to pro mě, nemine mě to.
Věřím v život – a že pro mě má vždy ty nejlepší dary.

 

Někdy mívám ten dojem, že se nic nezměnilo. Ale potom se ohlédnu zpět, kde jsem byla před rokem, dvěma, pěti lety a vidím, jak se na věci dívám jinak. Možná, že se svět nezměnil, ale já jsem se změnila.

Jsem mnohem víc spokojenější. A přesně proto má cenu pokračovat.