Jsem duše, která se přišla učit…

Úvaha o životě, karmě, a duši..

Život vnímám jako hlubokou cestu poznání – nejen okolního světa, ale především sama sebe. Často se mi stává, že se ve chvílích ticha ponořím do úvah, které nejde jednoduše uchopit rozumem. Jsou to chvíle, kdy se ozývá něco uvnitř mě, a přináší to otázky na které možná neexistují jednoznačné odpovědi. Přesto se je snažím zachytit, dát jim slova a nechat je plynout. Možná pro někoho budou nesrozumitelné, pro jiného zas přesně tím, co potřebuje slyšet. A možná právě v tom je jejich síla.

 

Často mívám dojem, že život je věznitelem duše, která je obklopena fyzičnem a nemůže odejít dobrovolně, neboť by byla v okamžiku trestána. Duše musí plnit svůj úděl tak, jak si zvolila, aby mohla projít dál. Někdy se narodíme a musíme hrát roli, pro kterou jsme se zrodili, aniž bychom to mohli ovlivnit.

Každá duše chce mít všechny prožitky. Duše neví, co je dobro a zlo, nepodléhá polaritám. Duše jen je – a obohacuje se o vše.

Proč jsem stále naživu?

A tak si říkám – jestli stále zůstávám naživu, je to proto, že jsem ještě nenaplnila plný potenciál tohoto života. A jestli něčeho nemohu dosáhnout, i když jsem proto udělala vše, co jsem mohla, není to pro mě v tomto životě, nebo právě v tomto čase to, co mám získat.

Pokud si vytvářím svůj život svou myslí, proč si pak stále vytvářím nehostinné prostředí? Pravděpodobně je v těchto situacích ukryté něco, co jsem ještě zcela nepochopila. A proto si to musím, nebo spíše potřebuji, zopakovat.

Je možné se změnit?

Myslíte si, že je možné proměnit svou podstatu, a změnit se z trestance na svobodnou bytost? Dospěla jsem k tomu, že rozhodně ano. Každý z nás má přeci svobodnou vůli – nebo o tom alespoň budeme v tomto kontextu uvažovat.

Pokud tedy změním své myšlení a svůj přístup k životu, nakonec změním svou osobnost i celou svou bytost, a to se pak projeví do mého života.

Může být lidská bytost svobodná?

Definujme si tedy svobodnou bytost. Taková bytost může jít, kam chce, dělat, co chce, sníst či nejíst, co chce nebo nechce, žít s kým chce a být čímkoliv chce. Zdánlivě tedy žijeme ve svobodě, která je jen tence ohraničena systémem, který určuje hodnotu naší lidské bytosti podle toho, jak vypadá, co jí, kam chodí, co vytváří a čemu se věnuje, nebo do čeho se obléká, s kým se stýká, a v čem případně bydlí.

Dobrovolně pak přijímáme toto vězení jménem civilizace, abychom mohli být lepší a nebýt jako ta zvířata. Ale nejsou nakonec zvířata nad tím vším? Lev se nesnaží být antilopou a pes kočkou.

Není lidská bytost, která je nešťastná a uzavřená v obklopení zdánlivého štěstí – honící se za tím, aby byla vždy někým jiným a lepším – vlastně ta nejvíce ztracená?

Co je úděl lidské bytosti?

Já bych řekla: vyvinout se. Lidská bytost, dle mého, nesprávně uchopila svou mysl – aby mohla ostatní ovládat a měla moc nad vším i všemi. Taková „správná“ lidská bytost žije v souladu s přírodou, chrání se navzájem, miluje planetu Zemi a vděčí jí za život. Používá svou mysl k technologickému rozvoji, ale i k prohlubování dovedností, jako je vnímání myšlenek svých i ostatních, vnímání energií a práce s nimi, a další možnosti, které jsme nazvali sci-fi a fantazie, a odsunuli je do přihrádky zábava – k útěku před realitou, do které se dobrovolně uzamykáme.

Kdy ztrácíme cit, empatii a sny?

Je to čas v lince jednoho lidského života, kdy člověk stárne a opakovaně je mu nakládáno životem, do kterého dobrovolně vstoupil. A nakonec se mu podrobuje a odevzdává svou sílu a naději. Je to doba, kdy přestává být nad tím vším a upadá do hmotného světa, který nakonec určuje všechny jeho hodnoty.

Je to úděl jednoho a pak dalšího člověka, ve kterého se zrodí, pokud to v té předešlé schránce nestihne. Ten pak volí život, jehož hlavním tématem je splatit některé staré dluhy – jiným lidem. Musí sehrát svou roli:

• jako dítě, které se třeba ani nenarodí,
• nebo dospívající, který připomíná matce otce, na kterého se nemůže ani podívat,
• nebo sourozenec, o kterého se musím postarat,
• nebo rodinný příslušník, který sehraje největší roli zrádce,
• role přítele, který vždy stojí při mně, i když jsem ho tolikrát zklamala,
• role životního partnera, který mě naučí milovat samu sebe,
• role zaměstnance, abych si uvědomila, že ve struktuře nemohu dýchat a potřebuji větší prostor pro to žít své talenty,
• role rodiče, aby mě můj syn naučil, že každý muž byl jednou dítětem, a chovat se k ženám ho naučím já,
• a taky role prarodiče, který na sklonku života má možnost – když dospěje do plného potenciálu všech rolí a splatí všechny potřebné dluhy života – fyzickou schránku opustit a nevrátit se víc.

Anebo se vracíme. Splatit další dluhy, které jsme učinili v životě předešlém, a v životech minulých. Pro ty se právě odemyká správná časová linka a rodíme se do obklopení těch, kde nejlépe splníme další úděl.

Co nás čeká, až splatíme vše?

Nekonečně mnohokrát se toto opakuje, až jednou dojdeme do bodu prozření – je to život, ve kterém jsem už splatila vše minulé a je čas posunout se dál. Jaký asi je takový život?

Existuje vůbec lidská bytost, která je ve svém životě plně spokojená? Je spokojená s tím, jak vypadá, jaké ji obklopují další bytosti, jakou vykonává činnost, jak bydlí?

Předpokládám, že taková bytost je plně si vědomá toho, kým je, a jak žije tento lidský život. Neulpívá na něm a všeho je schopna se v okamžiku vzdát. Bude její další život o protikladném žití nespokojenosti?

Jestliže tuto zkušenost ještě nemá, tak nejspíše ano. Jestliže už ji má, může postoupit na další úroveň žití – života v jiném tématu. Třeba zrada, nebo přátelství.

A tak vlastně život jako takový nemohu posuzovat. Moje duše přesně ví, pro co se do tohoto života zrodila.

A já pouštím otěže – a nechávám se žít.

 

A tak pouštím otěže. Pokouším se přestat vše vymýšlet hlavou. Nechávám hovořit něco nebo někoho uvnitř mě samotné. Je to osvobozující. Třeba se tě některá slova dotkla taky tam, hlouběji v tobě. Třeba tě to podnítilo k přemýšlení. A třeba to není pro tebe. To nevadí. Vše je jak má být.